Váleční zajatci


 

 

 

Od roku 1939 do podzimu 1942 dobývala německá armáda území jiných států a porážela jejich armády. Výsledkem toho byla nejen okupace dobytých území, ale rovněž zajetí početných armád. V celém Německu se prohluboval s pokračující válkou tíživý nedostatek pracovních sil a váleční zajatci měli nahradit místa německých pracovníků, kteří byli povoláni do armádní služby. Kromě válečných zajatců prováděla německá okupační správa v dobytých územích hromadné zavlékání civilních osob na práce do Německa.

Podobně jako v jiných městech i v Ústí se stále citelněji začal projevovat úbytek německých mužů, které pohlcovala válka. Ústecké úřady se dožadovaly trvalého přidělení většího počtu zahraničních dělníků a válečných zajatců. Na území Ústí vzniklo během války 23 táborů nucených prací, z nichž některé zanikly ještě před skončením války. Z cizí pracovní síly, podvyživené nedostatečným přídělem potravin, špatně oblečené a obuté, hromadně ubytované v nouzových ubikacích, se snažili nacisté vyždímat co nejvyšší pracovní výkon.

Přístup nacistické správy k zajatcům byl rasově a politicky diferencovaný. Zatímco francouzští zajatci měli po pracovní době volný pohyb po městě a okolí a mohli navštěvovat hostince a zábavní podniky, sovětští váleční zajatci měli v Ústí nad Labem podmínky srovnatelné s koncentračním táborem. Byli nasazováni na nejhorší práce bez ochranných pomůcek, za náletů nesměli používat protiletecké kryty. Na následky krutého zacházení zahynulo během let 1943-1945 kolem 350 sovětských válečných zajatců. Byli nejprve pohřbíváni na ruské oddělení hřbitova na Ovčím vrchu, od roku 1943 zpopelňováni ve střekovském krematoriu.

Vězni z koncentračních táborů

Dalším zdrojem pracovních sil pro potřeby ústeckého průmyslu a dopravy byli vězni z blízkých koncentračních táborů Terezín a Rabštejn. Často byli zaměstnáváni v Schichtových závodech a při opravách železniční trati. Koncem války prošlo okolím Ústí několik "pochodů smrti", v nichž byli hnáni zbídačení vězni z koncentračních táborů z dosahu fronty. Časté byly na konci války i transporty položivých vězňů v otevřených železničních vagónech.

"Ostarbeiteři"

Vedle válečných zajatců vykonávalo na Ústecku nucené práce během II. světové války několik tisíc civilních osob, zavlečených z Polska, Ukrajiny a Běloruska, označovaných jako "ostarbeiteři". Převažovaly ženy ve věku 14-40 let. "Ostarbeiteři" měli poněkud snesitelnější životní podmínky, které jim umožňovaly alespoň přežít. O nadřazeném a přezíravém postoji nacistické správy svědčí i skutečnost, že se vesměs nedochovala písemná evidence zavlečených pracovníků. Často nalezneme pouze doklad, že v závodě pracovalo 20 kusů (Stück) Polek.

Totálně nasazení

Za války platila na území Německa a na okupovaných územích pracovní povinnost. Pracovní úřad mohl příkazem provést tzv. "totální nasazení" (Totaleinsatz) na práci kdekoliv v Německu, jehož částí bylo v letech 1938-1945 v rámci Sudetské župy i Ústí nad Labem. Do Ústí se takto dostalo několik stovek pracovníků z Protektorátu. Totálně nasazeni byli do ústeckých závodů i zdejší Češi, kteří měli protektorátní státní příslušnost. Totálně nasazení Češi měli dvanáctihodinovou pracovní dobu, pobírali řádnou mzdu, po zaměstnání se mohli volně pohybovat, bydleli buď na hromadných ubytovnách v blízkosti závodů nebo si mohli vyhledat podnájem. Pouze při návštěvách Protektorátu museli mít zvláštní propustku.

Jediní ze zahraničních pracovníků, kteří přicházeli do Ústí za války pracovat dobrovolně, byli občané Slovenského státu. Byli zaměstnáváni převážně v zemědělství a mezi ostatními cizími pracovníky měli jako občané svobodného státu nadřazené postavení.

Literatura

M. Grisa, Hroby válečných zajatců a vězňů koncentračních táborů z let 1942-1945 na území města Ústí nad Labem, in: Ústecký sborník historický 1985, s. 537-595.


Obsah Předchozí kapitola Následující kapitola