Váleční zajatci
Od roku 1939 do podzimu 1942 dobývala německá armáda území jiných
států a porážela jejich armády. Výsledkem toho byla nejen okupace
dobytých území, ale rovněž zajetí početných armád. V celém Německu
se prohluboval s pokračující válkou tíživý nedostatek pracovních
sil a váleční zajatci měli nahradit místa německých pracovníků,
kteří byli povoláni do armádní služby. Kromě válečných zajatců
prováděla německá okupační správa v dobytých územích hromadné
zavlékání civilních osob na práce do Německa.
Podobně jako v jiných městech i v Ústí se stále citelněji začal
projevovat úbytek německých mužů, které pohlcovala válka. Ústecké
úřady se dožadovaly trvalého přidělení většího počtu zahraničních
dělníků a válečných zajatců. Na území Ústí vzniklo během války
23 táborů nucených prací, z nichž některé zanikly ještě před skončením
války. Z cizí pracovní síly, podvyživené nedostatečným přídělem
potravin, špatně oblečené a obuté, hromadně ubytované v nouzových
ubikacích, se snažili nacisté vyždímat co nejvyšší pracovní výkon.
Přístup nacistické správy k zajatcům byl rasově a politicky diferencovaný.
Zatímco francouzští zajatci měli po pracovní době volný pohyb
po městě a okolí a mohli navštěvovat hostince a zábavní podniky,
sovětští váleční zajatci měli v Ústí nad Labem podmínky srovnatelné
s koncentračním táborem. Byli nasazováni na nejhorší práce bez
ochranných pomůcek, za náletů nesměli používat protiletecké kryty.
Na následky krutého zacházení zahynulo během let 1943-1945 kolem
350 sovětských válečných zajatců. Byli nejprve pohřbíváni na ruské
oddělení hřbitova na Ovčím vrchu, od roku 1943 zpopelňováni ve
střekovském krematoriu.
Vězni z koncentračních táborů
Dalším zdrojem pracovních sil pro potřeby ústeckého průmyslu a
dopravy byli vězni z blízkých koncentračních táborů Terezín a
Rabštejn. Často byli zaměstnáváni v Schichtových závodech a při
opravách železniční trati. Koncem války prošlo okolím Ústí několik
"pochodů smrti", v nichž byli hnáni zbídačení vězni
z koncentračních táborů z dosahu fronty. Časté byly na konci války
i transporty položivých vězňů v otevřených železničních vagónech.
"Ostarbeiteři"
Vedle válečných zajatců vykonávalo na Ústecku nucené práce během
II. světové války několik tisíc civilních osob, zavlečených z
Polska, Ukrajiny a Běloruska, označovaných jako "ostarbeiteři".
Převažovaly ženy ve věku 14-40 let. "Ostarbeiteři" měli
poněkud snesitelnější životní podmínky, které jim umožňovaly alespoň
přežít. O nadřazeném a přezíravém postoji nacistické správy svědčí
i skutečnost, že se vesměs nedochovala písemná evidence zavlečených
pracovníků. Často nalezneme pouze doklad, že v závodě pracovalo
20 kusů (Stück) Polek.
Totálně nasazení
Za války platila na území Německa a na okupovaných územích pracovní
povinnost. Pracovní úřad mohl příkazem provést tzv. "totální
nasazení" (Totaleinsatz) na práci kdekoliv v Německu, jehož
částí bylo v letech 1938-1945 v rámci Sudetské župy i Ústí nad
Labem. Do Ústí se takto dostalo několik stovek pracovníků z Protektorátu.
Totálně nasazeni byli do ústeckých závodů i zdejší Češi, kteří
měli protektorátní státní příslušnost. Totálně nasazení Češi měli
dvanáctihodinovou pracovní dobu, pobírali řádnou mzdu, po zaměstnání
se mohli volně pohybovat, bydleli buď na hromadných ubytovnách
v blízkosti závodů nebo si mohli vyhledat podnájem. Pouze při
návštěvách Protektorátu museli mít zvláštní propustku.
Jediní ze zahraničních pracovníků, kteří přicházeli do Ústí za
války pracovat dobrovolně, byli občané Slovenského státu. Byli
zaměstnáváni převážně v zemědělství a mezi ostatními cizími pracovníky
měli jako občané svobodného státu nadřazené postavení.
Literatura
M. Grisa, Hroby válečných zajatců a vězňů koncentračních táborů
z let 1942-1945 na území města Ústí nad Labem, in: Ústecký sborník
historický 1985, s. 537-595.
|