Městské divadlo
Ústí nad Labem se stává významným městem až v druhé polovině 19. století v souvislosti s těžbou uhlí, rozvojem průmyslu a dopravy. V rámci tohoto procesu dochází i k emancipačním procesům v oblasti kultury, jejichž výrazem je například také snaha prezentovat rostoucí moc a blahobyt měšťanstva stavbou divadla. Stálé divadlo měla nejen města s kulturní tradicí, což byla příkladně lázeňská centra Teplice a Karlovy Vary, ale v německé oblasti postupně již také města, jež svůj význam získala v první vlně průmyslové revoluce koncem 18. a počátkem 19. století, tj. Liberec, Jablonec n. N. a podobně.Ke konci 19. století začíná být idea zřízení stálé divadelní scény naplňována. Roku 1899 přidělilo město pro stavbu divadla pozemek mezi hlavní poštou a školou na dnešní Masarykově třídě, na místě již dříve zasypaného rybníčku. Původně přicházely v úvahu i další pozemky, na místě Městských sadů nebo v prostoru parku před Vaníčkovou ulicí. Vzhledem k architektonickým představám o dalším územním rozvoji města však byly nakonec tyto plány opuštěny.
V této době byl rovněž založen divadelní výbor, jenž se v roce 1903 změnil na Spolek pro výstavbu divadla a jehož hlavní náplní bylo zajistit potřebné financovaní stavby. V tom byl Spolek pro výstavbu divadla úspěšný, v krátké době shromáždil kolem sta tisíce rakouských korun a získal příslib dalších financí, zejména od Spolku pro chemickou a hutní výrobu, městské spořitelny a měšťanského pivovaru.
V roce 1906 se městské zastupitelstvo sjednotilo na velikosti divadla pro 700-800 osob, s tím, že na projekt divadla bude vypsána veřejná soutěž. Na jejím základě se sešlo celkem 42 návrhů, z nichž byl vybrán projekt vídeňského architekta Alexandera Grafa, který již proslul divadelními budovami v Moravské Ostravě, Znojmě, v Badenu u Vídně i v samé Vídni. Vlastní stavba byla započata v roce 1908 a nešetřilo se na ní, náklady dosáhly výše přibližně jednoho milionu rakouských korun. Dokončena byla v létě roku následujícího.
Divadlo bylo postaveno v pseudobarokním slohu, ovšem na svou dobu s progresívní železobetonovou konstrukcí. Počítalo s 878 diváky. Slavnostní otevření se stalo velkolepou kulturní podívanou. Konalo se 21. září 1909 a na programu byla Grillparzerova hra Sappho, v níž v hlavní roli vystoupila Maria Pospischilová, která byla zároveň až do roku 1913 pověřena řízením divadla.
Maria Pospischilová První ředitelka ústeckého divadla, rodačka z pražského Karlína, (vlastním jménem Vondřichová, 1862-1943), začala svou divadelní dráhu u Kramuelovy a Pokorného kočovné společnosti. Pro svůj nesporný talent se dostala Marie Pospíšilová již jako šestnáctiletá do Prozatímního divadla, odkud přešla do nově otevřeného Národního divadla v Praze. Zde s velkým úspěchem vystupovala v Hugově Marion Delorme, v roli Alžběty v Noci na Karlštejně a jiných rolích. Tehdejší kritika ji označovala za nejskvělejší zjev českého divadelního života. Po nešťastné roztržce s vedením divadla na konci roku 1884 byla z Národního vypovězena a zakrátko na protest začala vystupovat v německých divadlech, své jméno si poněmčila na Maria Pospischil. Od r. 1887 působila na předních německých scénách, v berlínském Deutsches Theatru, vídeňském Burgtheatru, dále vystupovala v Londýně a v r. 1894 podnikla turné po ruských scénách. Její pokus o návrat na scénu Národního divadla v Praze v období vypjatého nacionalismu v roce 1895 skončil skandálem, herečka byla několikrát vypískána. Poté působila hlavně v Německu, s výjimkou let 1909-1913, kdy byla ředitelkou ústeckého divadla. Maria Pospischilová zemřela v Hamburku.
Na programu ústeckého divadla byla především činohra, divadlo mělo rovněž operní a operetní soubor. V letech 1913-1920 se v řízení divadla vystřídali Max Steiner-Kaiser, Carl Richter a dr. Viktor Eckert. Zejména za posledně jmenovaného došlo ke značnému poklesu úrovně divadla. V r. 1917 bylo divadlo spojeno s teplickým divadlem, na scéně se objevovaly převážně kýčovité operety, režie a výprava byly nedostatečné, herci často neznali ani své role.
V letech 1918-1938 bylo uvedeno v Ústí jen německými pořadateli téměř 1 000 operních představení. Při hodnocení pracovního výkonu je nutno uvážit, že opera (vedle operety a činohry) zaujímala jen zhruba 17 % celkového hracího plánu. Ústecká opera stála na výši umělecky jednak v první polovině dvacátých let a podruhé v letech 1933-1937.
Krátce po roce 1918 bylo však uvedeno několik dobrých představení, o čemž svědčí působení prominentních hostů jako Marie Gutheilové-Schoderové, Alfreda Piccavera, Leo Slezaka a Richarda Taubera.
Konec I. světové války nastolil také otázku, co dále s divadlem. Doba, jež nastala, byla nesrovnatelná s hospodářským rozkvětem před válkou. Vedly se diskuse, zda divadlo provozovat v režii města, nebo zda je dát do pronájmu. Zvítězila první varianta, k jejímu prosazení napomohly podklady získané z Halle, Moravské Ostravy, Opavy, Štýrského Hradce a Brna. Myšlenku bezprostředního řízení divadla městem podporovali rovněž v obecních volbách zvítězivší němečtí sociální demokraté, zejména pak starosta města Leopold Pölzl. Volební vítězství v roce 1919 jim poskytlo šanci uskutečnit v praxi osvětové snahy. Sociálně demokratické vedení města prosadilo již na začátku 20. let pořádání zvláštních představení určených pro dělnické obecenstvo, od roku 1919 se pravidelně objevovala na programu česká představení.
V roce 1920 převzalo město divadlo do své správy a do funkce intendanta ještě v témže roce jmenovala městská rada Alfreda Huttiga (1882-1952). Huttig byl Rakušan a před příchodem do Ústí pracoval jako vedoucí režisér Německého zemského divadla v Praze. S přestávkou let 1929-1933, kdy ústecké divadlo vedl Franz Josef Delius z Brém, řídil Huttig ústecké divadlo ještě po nacistické okupaci do roku 1941.
Huttig prosazoval hry mladých autorů - např. v sezóně 1920-1921 se v Ústí hrál Poštovní úřad od Rábindranátha Thákura. V říjnu 1922 došlo v ústeckém divadle k významné kulturní události. Tehdy navštívil Ústí význačný německý dramatik Gerhard Hauptmann (1862-1946) nositel Nobelovy ceny za literaturu z r. 1912, autor "Tkalců", "Potopeného zvonu" a dalších prací, a u příležitosti jeho šedesátin byl uspořádán v městském divadle slavnostní večer, na němž Hauptmann přednášel pasáže svých děl. Díky Huttigovu výraznému citu pro ještě neznámé pěvecké talenty, dosáhlo "provinční" ústecké divadlo překvapující úrovně. Na tomto se bezesporu podílel i dirigent Adolf Kienzl, který řídil v letech 1920-22 operní soubor. Jistě ne bezdůvodně chválí dokonce "Prager Tagblatt" v dubnu 1922 Kienzlovo uvedení Wagnerovy "Mistry pěvce", kde kritik hovoří o Kienzlově zásluze o "Čestný večer ústeckého městského divadla". Bezpochyby byly ústečtí občané pyšní na to, že jejich kvetoucí kulturní život byl v samotném hlavním městě tak kladně hodnocen.
K dalšímu hudebnímu rozkvětu ústeckého městského divadla v sezóně 1924/25 přispěl mezi jinými i dirigent Josef Krips, později mezinárodně proslulý. Po II. světové válce se mimo jiné zasloužil o znovuvybudování vídeňské opery a obnovu Salcburských hudebních festivalů. Tehdy Krips v Ústí nastudoval a s úspěchem uvedl pozoruhodný repertoár. Vedle současných skladeb, jako byla opera v dialektu "Muzikant" od Julia Bittnera, uvedl Krips na scéně ústeckého divadla Pucciniho operu "Trittico", balet "Legenda o Josefovi" Richarda Strausse, populární opery Verdiho "Maškarní ples" a "Trubadúr", Wagnerova "Bludného Holanďana", "Tannhäusera" a "Valkýru", Bizetovou "Carmen", "Evangelistu" od Wilhelma Kienzla, Morzartův "Únosu ze Serailu", dvojprogram z Leoncavallových "Komediantů" a Mascagniho "Sedláka kavalíra". Každá z nastudovaných oper měla nejméně 4 - 6 repríz.
V ústeckém městském archivu se nachází několik dopisů od Josefa Kripse, které umožňují zajímavý pohled na divadelní praxi dvacátých let. K té patřilo také, co možná nejčastěji angažovat prominentní pěvce jako hosty z Drážďan nebo z Prahy, jejichž vystoupení měla zaručit dobrou návštěvnost.
Takřka principem se stal tento postup během inflace v Německu v roce 1923. Díky radikální deflační politice ministra financí Aloise Rašína nedošlo v Československu jako jediném nástupnickém státě rakousko-uherské monarchie ke znehodnocení měny, díky tomu bylo angažmá v Ústí i pro špičkové umělce z Vídně, Berlína nebo Drážďan velmi lukrativní. Pěvci evropského významu jako Tino Pattiera, Richard Kubla, Theodor Scheidl, Richard Mair, Irma Tervani nebo Richard Schubert si tehdy v ústeckém divadle podávali dveře.
Dalším významným dirigentem ústeckého divadla byl Viktor Ullmann, žák Arnolda Schönberga. Ullmann, dnes znovu objevený jako skladatel, nastudoval na jaře 1928 s ústeckou operou v československé premiéře jazzovou operu "Johny spielt auf" od Ernsta Křenka, kterou převzal krátce po její lipské premiéře a posunul tím Ústí na přední místo aktuálních hudebních divadel. Extravagantní Křenkova opera, v jejímž finále se na scéně objevuje dokonce striptýz, byla ústeckým publikem přijata poněkud se smíšenými pocity a po několika málo reprízách stažena z programu.
V podstatě již od roku 1920 začínají problémy s financováním divadla. Jednak se opakovaně hlásí zaměstnanci divadla se svými mzdovými a sociálními požadavky, i celkový provoz divadla je silně deficitní. V městské radě dochází často ke sporům, kdy na jedné straně sociální demokrat Pölzl klade důraz na potřebu kvalitního divadla i za cenu deficitu, zatímco na straně druhé stojí radní německý nacionální socialista Schöppe, pozdější starosta, jenž požadoval zrušení činohry a omezení opery. Proti tomu se ředitel Huttig výrazně postavil s logickým argumentem snížení úrovně divadla. Deficit ovšem dále rostl, nemálo k němu přispěly skutečnosti, že se vedle divadla stále více prosazují kino a rozhlas, a navíc bylo v sousedních Teplicích otevřeno nové divadlo, které odčerpalo část pravidelných návštěvníků ústecké scény. V letech 1923/24 dosáhl prodělek výše jednoho milionu Kč. Proto se městské zastupitelstvo nakonec rozhodlo 23. ledna 1925 zastavit provoz divadla ve vlastní režii a divadlo od další sezóny pronajmout. Když došly žádosti uchazečů, hovořilo nejvíce argumentů pro dosavadního ředitele Huttiga, který tedy od roku 1925 vedl divadlo samostatně. Ani on se však nevyhnul sporům se svými zaměstnanci, stejně jako se projevovaly neshody s městem, jež divadlo z části subvencovalo. V roce 1929 byla Alfredu Huttigovi vypovězena nájemní smlouva.
Spory v různých rovinách vyvrcholily tím, že pro sezóny 1929/30 a 1930/31 byl jako nájemce divadla schválen Franz Joseph Delius z Brém. Těžkou dobu hospodářské krize přestálo divadlo srovnatelně dobře, neboť ve Franzovi Josephu Deliusovi našlo divadlo zámožného ředitele (byl příbuzným známého anglického skladatele Fredericka Deliuse), který podporoval provoz divadla značnými soukromými peněžními dotacemi. Delius se snažil více než Huttig vystupovat jako obchodník, přičemž udržoval i uměleckou úroveň divadla. Jako studovaný hudební vědec a schopný operní režisér se Franz Joseph Delius se zálibou věnoval současným dílům. Nechal nastudovat např. Hindemithovu operu "Hin und zurück" a burleskní operu od Ernsta Křenka "Schwergewicht oder die Ehre der Nation", nebo i zapomenuté rarity od starých mistrů (od Glucka nebo Bendy), což ho pro malou návštěvnost po čtyřech letech finančně zruinovalo.
V těchto letech se také zas a znovu objevovaly plány na spojení s jinými scénami, například Německý divadelní spolek v Praze navrhoval spojit divadla v Praze, Ústí a Teplicích, přičemž by opera zůstala z úsporných důvodů pouze v Praze. Nakonec ze všech těchto experimentů ku prospěchu ústeckého divadla sešlo. Ani Deliusovi se nedařilo v divadle hospodařit lépe než Huttigovi, navíc proti němu začíná i vzrůstat kritika vztahující se na úroveň divadla. Proto se opět začalo jednat s Huttigem, který přece jen stále byl pro město symbolem kvalitního divadla.
Alfred Huttig v této době působil jako ředitel Raimundova divadla ve Vídni a jednání s městskou radou probíhalo pozitivně až v momentě, kdy se Huttigovi podařilo získat finanční výpomoc. Dozorčí rada divadla také schválila pronájem své lóže Martě Schichtové za 25 tisíc Kč ročně. Paní Schichtová byla velkou milovnicí divadla a lze usuzovat, že leckterou chybějící částku pro provoz divadla poskytla právě ona.
Ani v době druhého Huttigova působení neutichaly různé spory, stále více politicky motivované. Docházelo však také k pozitivním událostem. Na jaře 1934 byl nově založen již výše zmíněný Divadelní spolek, jenž měl přispět k vyšší návštěvnosti divadla. Zvláštní zásluhy byly v tomto ohledu připisovány již známému sociálně demokratickému starostovi Pölzlovi, dále pak podnikateli Schichtovi.
S návratem Huttiga 1933 počala fáze, ve které ústecká opera těžila z celkové politické situace. Mnoho proslulých hudebníků bylo nuceno z rasových důvodů opustit nacistické Německo. Mezi nimi byl dirigent Franz Allers, který v Ústí působil jako šéf opery do r. 1938. Jemu vděčí město snad za nejlepší operní představení během první republiky, např. za "Fidelia" a "Carmen" s význačnou židovskou sopranistkou Rosou Pauly v titulních rolích nebo Wagnerovy "Mistry pěvce" u příležitosti 25. jubilea divadla v roce 1934. Vedle v Bayreuthu oslavovaného Jaro Prochasky, bylo možno slyšet prominenty jako Rudolfa Bandera v roli Sixta Beckmessera nebo Martina Kremera v roli Davida. Zdá se mi, že vrcholem Allersova ústeckého působení byla sezóna 1935/36. Pod tlakem nacistické rasové politiky musel vynikající basbarytonista Fred Destal opustit německou operu v Berlíně a byl na jeden rok angažován v Ústí. S ním v rolích Wotana, Wanderera a Hagena a s vysoce motivovaným souborem tehdejší ústecké opery se Allersovi podařil počin v "provinčním" divadle nevídaný, kompletní provedení "Prstenu Niebelungů" Richarda Wagnera. "Rýnské zlato" bylo dáváno desetkrát, "Valkýra" a "Siegfried" devětkrát a "Soumrak bohů" osmkrát. Kromě wagnerovských rolí se Fred Destal brilantně zaskvěl v "Tosce", v "Nížině" a vedle světoznámé sopranistky Marie Cetobari v roli Gildy - jako Rigoletto.
