Ústí nad Labem jako poměrně mladé průmyslové město na konci minulého
století citelně postrádalo vlastní komunální knihovnu. Jediným
ústeckým historickým knihovním celkem byla děkanská knihovna s
převahou teologické a filosofické literatury z období renesance
o rozsahu několika set svazků. Ta však příliš neodpovídala požadavkům
moderního čtenáře ani potřebám ústeckých duchovních a byla ještě
koncem 19. století předána do správy městského muzea.
Ústecký živnostenský spolek v roce 1880 zřídil v hotelu "Zlatá
loď" v Hrnčířské ulici veřejnou čítárnu novin a časopisů,
počet knih - převážně beletrie činil pouhých 142 svazků. V roce
1896 založila místní skupina Svazu Němců severozápadních Čech
v Ústí lidovou knihovnu, od roku 1897 ji vedl gymnasiální profesor
Ferdinand Holzner. Tehdy byla knihovna umístěna v přízemí obecné
školy u arciděkanského kostela.
V září 1901 převzal vedení knihovny profesor ústeckého gymnasia
Josef Martin, který změnil její název na Lidovou knihovnu a čítárnu
města Ústí nad Labem. Pod vedením profesora Martina se knihovna
začala uspokojivě rozvíjet, dosavadní prostory ve staré škole
se však ukázaly jako malé. Profesoru Martinovi se podařilo přesvědčit
prokuristu firmy Ed. J. Weinmann Richarda Lederera o potřebě výstavby
nové budovy knihovny. 13. ledna 1908 zaslal Lederer nabídku firmy
Weinmann postavit vlastním nákladem pro potřeby města odpovídající
knihovnu. V nabídce se Ed. J. Weinmann rozhodl pro tento účel
věnovat 300 tisíc rakouských korun, přičemž se zavázal uhradit
i dodatečné náklady stavby. Město pro stavbu knihovny poskytlo
atraktivní pozemek na dnešním Lidickém náměstí. Projekt knihovny
zpracoval podle představ profesora Martina pražský architekt Zasche.
6. října 1912 byla městská knihovna za účasti místodržitele knížete
Thuna slavnostně otevřena. Podnikatel Ed. J. Weinmann věnoval
na stavbu knihovny celkem přibližně půl milionu rakouských korun.
Ed. Jakob Weinmann
Narodil se 25. září 1852 v Dobré u Kladna. Pocházel z chudé rodiny
drobného židovského obchodníka. Vzdělání získal na nižší reálce
a obchodní akademii v Praze.
Do Ústí přišel v roce 1874 prakticky bez finančních prostředků.
Tehdy se ve svých 22 letech stal vedoucím ústeckého uhelného velkoobchodu
Pražské banky. Krátce nato založil vlastní firmu, která se díky
Weinmannově neutuchající píli a obchodnické genialitě zakrátko
stala obrovským koncernem ovládajícím středoevropský obchod hnědým
uhlím. Firma Ed. Jakob Weinmann se kapitálově účastnila v mnoha
dolech severočeské hnědouhelné pánve, sokolovské pánve, dolech
na kamenné uhlí v okolí Plzně a Kutné Hory a dalších podnicích.
Vybudováním labského uhelného překladiště získal Weinmann pro
české uhlí rozsáhlé exportní možnosti.
Jakob Weinmann získal svou podnikatelskou činností značné bohatství
a stal se velice štědrým mecenášem nejrůznějších veřejně prospěšných
podniků města Ústí nad Labem. Spolu se svou manželkou Louisou
financoval stavby městského sirotčince a nalezince, domova pro
šestinedělky, slepecké školy. K nejrozsáhlejším Weinmannovým investicím
patří financování stavby městské knihovny a stavba tuberkulózního
sanatoria Na kabátě. Jakob Weinmann zemřel 6. října 1928 v Ústí nad Labem.
Budova knihovny byla velkoryse pojata. Mimo místností pro provoz
knihovny byl v budově k dispozici velký koncertní a přednáškový
sál s maximální kapacitou 600 posluchačů. Nad jevištěm byl vyzdoben
freskou prof. Karla Krattnera z Prahy zpodobňující významné osobnosti
města včetně donátora Ed. J. Weinmanna, osobnosti německé literatury
v českých zemí a představitele politického života stojící kolem
busty císaře Františka Josefa I. Po roce 1920 musela být tato
freska jako dílo připomínající monarchii zamalována. Mimo přednáškový
a koncertní sál bylo v knihovně k dispozici několik menších místností
pro spolkové akce. Ve druhém patře budovy byla vynikající výstavní
síň se stropním osvětlením denním světlem.
Počet svazků knihovny v době otevření byl poměrně nízký - 8 978,
roce 1929 knihovna uchovávala kolem 32 tisíc svazků. Koncem 20.
let byl průměrný počet čtenářských návštěv 70 tisíc při 150 tisících
výpůjčkách. V knihovně byl zaměstnán ředitel, jeho zástupce, 2
odborní knihovníci, 2 pomocní pracovníci, písař, pomocný pracovník,
kustod čítárny, šatnářka a domovník. Chod knihovny plně financovalo
město. V letech 1931-1937 vynaložilo na nákup literatury 270 tisíc,
na provoz kolem milionu korun.
Od otevření knihovny v roce 1912 řídil městskou knihovnu profesor
Josef Martin. Po jeho smrti v roce 1934 převzal správu knihovny
dr. Josef Müller.
Knihovna byla vážně poškozena při leteckých náletech na město
v dubnu 1945, trosky knihovny byly strženy v roce 1947 a většina
německého knižního fondu byla po válce prodána do rakouských a
švýcarských antikvariátů.