Zásobování města vodou
Až do roku 1887 používali obyvatelé města jako zdroj pitné vody studny, které byly v jednotlivých domech. Studniční voda byla z hygienických důvodů nevyhovující a proto se správa města rozhodla v roce 1887 zřídit městský vodovod z Telnice včetně vodovodních přípojek po celém městě. V roce 1890 zřídilo město jako další zdroj pitné vody vodárenské ochranné pásmo poblíž Božtěšic. Vodovody Krásného Března byly napájeny vodou z artézského vrtu. Síť městského vodovodu byla v roce 1913 rozšířena o další vydatný pramenný zdroj v Tlučni.V roce 1927 a zejména za extrémního sucha v roce 1928 se projevily stávající zdroje pitné vody pro město jako naprosto nedostatečné. Tehdy byly zpracovány 2 projekty, první měl přivádět pitnou vodu pro Ústí ze značně vzdálených pramenišť v pískovcových skalách v okolí Dubé, druhý počítal se zřízením labské vodárny mezi stavěnými zdymadly a cukrovarem. Po dlouhých diskusích dali zastupitelé města přednost labské vodárně, přičemž projekt vodovodu z Dubé byl ponechán jako reserva pro budoucnost. Stavba labské vodárny provedená v roce 1929 si vyžádala náklad 7 milionů korun. Labská voda se složitě čistila několikerým filtrováním přes písek a vysoce chlorovala. Z vodárny se čerpala do tlakové nádrže na Větruši. Ústecká labská vodárna byla vůbec první říční vodárnou v Evropě, podle ústeckých zkušeností se stavěly podobné vodárny ve Stuttgartu, Budapešti a Bukurešti. Projekt labské vodárny bohužel nepočítal se stále se zhoršující kvalitou labské vody, která se projevila především v 70. letech. I přes míchání filtrované labské vody s vodami z jiných zdrojů byla ústecká voda z ústeckého vodovodu proslulá svou odporností. V 80. letech se přestala v Ústí labská voda jako pitná používat.
V roce 1934 poblíž železničního mostu zřídil ústecký Spolek pro chemickou a hutní výrobu podle plánů Roberta Nitzschmanna průmyslovou vodárnu, která dodávala množství 1 000 m3 za hodinu pro spolek a trmickou elektrárnu.
Obdobnou vodárnu zřídila firma Schicht na střekovském břehu.
