28. říjen morální výzvou k nápravě

29.10.2009
Česká republika se od Masarykových představ vzdaluje. Řekl to včera primátor města Jan Kubata.

   Vedení města Ústí nad Labem, zástupci organizací politických vězňů, bojovníků za svobodu a PTP, sokolové, vojáci a příslušníci dalších organizací se včera dopoledne sešli u střekovské sochy T. G. Masaryka, aby si společně připomenuli 91. výročí založení Československa.

   „Otázkou je, zda dnes máme morální právo hlásit se k ideám vzniku Československa, v době, kdy se jeho pohrobek jménem Česká republika velmi nebezpečně od Masarykových představ o demokracii vzdálil. Podvody, únavné hašteření vůdců politických stran, doslova šílené zadlužování budoucích generací, samolibost, preference kultury spotřeby a nedostatek pokory způsobují těžký morální rozvrat společnosti ne nepodobný stavu, který u nás nastal za tzv. druhé republiky po Mnichovu v roce 1938. Tehdy jsme se mohli částečně utěšovat, že jsme oběti událostí, které nejsme schopni ovlivnit, a že za to mohou „ti druzí“. Dnes je to mnohem horší, protože si za všechny problémy můžeme jenom a jenom my sami. A proto 28. říjen 1918, kdy se Masarykovi a jeho druhům podařilo ze zdánlivě bezvýchodné situace najít východisko v podobě životaschopného státu nechť je jednadevadesát let poté morální výzvou k nápravě námi zbabraných věcí“, řekl primátor ve svém projevu.

Celý projev primátora města Ústí nad Labem Jana Kubaty k 91. výročí založení Československa

„Národní výbor posílá Vám tento vzkaz! Lide československý! Tvůj odvěký sen stal se skutkem. Stát československý vstoupil dnešního dne v řadu samostatných kulturních států světa. Národní výbor, nadaný důvěrou veškerého lidu československého, přejal jako jediný oprávněný a odpovědný činitel do svých rukou správu Tvého státu…“

Tyto věty obsahovalo prohlášení československého Národního výboru z 28. října 1918.

Definitivně byl vznik nového Československa potvrzen Versailleskou mírovou smlouvou, která určila československé hranice. Republika měla v té době třináct a půl milionu obyvatel. Češi však tvořili jen 51 % z nich, Slováci dalších 14 %. Zbytek připadal na menšiny, především Němce, kterých bylo 23 %, což předznamenávalo problémy, se kterými se Československo potýkalo během celé své existence. Aby nebylo na první pohled zjevné, že Němci mají tak početné zastoupení, byla státem uměle vytvořena „národnost československá“, což později přineslo další komplikace v česko – slovenském soužití.

V době vyhlášení Československa mělo Ústí nad Labem asi 16 % českých obyvatel. Tak jako v jiných městech na severu Čech s převahou německého obyvatelstva správa Ústí nad Labem v říjnu 1918 vznik samostatného Československa bojkotovala a Ústí se tak stalo součástí separatistické provincie Deutschböhmen.

Vedení Ústí nebylo schopné vlastními silami zvládnout obtížnou situaci na konci války. Ve vyhladovělém městě propukaly pouliční nepokoje a drancování skladů a obchodů. Na ulicích bylo zastřeleno při demonstracích několik osob. 10. prosince požádal starosta města Dr. Wilhelm Bornemann o zásah československé vojsko, které o den později obsadilo Ústí a zjednalo ve městě pořádek. K překvapení starosty vojáci zůstali v Ústí natrvalo a tím de facto připojili město k Československé republice. Zpočátku brali ústečtí Němci existenci Československa jako porušení práva na sebeurčení národů. Ocitli se naráz ve státě, který nechtěli a kde najednou přestali být většinou. Teprve za hospodářské krize v letech 1923 – 1924 si uvědomili výhody Československa. Zatímco v okolních zemích hyperinflace likvidovala úspory občanů, československá koruna patřila díky Rašínově finanční politice k tvrdým světovým měnám a hospodářskému sektoru, tedy i ústeckým německým podnikatelům, přinášela prosperitu.

Dopady další hospodářské krize z roku 1929 s dvouletým zpožděním tvrdě dopadly na Československo a především na německojazyčné oblasti. Neschopnost státu účinně řešit sociální problémy vyvolané vleklou krizí způsobila v polovině třicátých let radikální nárůst totalitních ideologií nacismu a komunismu, které dočasně zlikvidovaly a pak chronicky devastovaly dílo Tomáše Gariggue Masaryka a jeho přátel z 28. října 1918.
Připomínka 21. výročí vzniku Československa vyvolala v Praze rozsáhlé demonstrace proti německým okupantům, při nichž byli zastřelení student Jan Opletal a pekařský dělník Václav Sedláček, který v letech 1932-1938 žil v Ústí nad Labem.

28. říjen byl nepohodlným svátkem i pro komunistický režim, který vymyslel podivnou teorii, že se jednalo vlastně o jakési domácí pokračování ruské bolševické revoluce. Poté, co se tato teorie stala terčem posměchu, zmizela zmínka o vzniku ČSR z kalendářů a z 28. října se stal „Den znárodnění“, které jak známo proběhlo o čtyři dny dříve, 24. října 1945.

Důležitým momentem v historii naší země se stalo 70. výročí vzniku ČSR v roce 1988. Tehdy se bez strachu vydalo do ulic demonstrovat proti Jakešovu režimu několik desítek tisíc občanů.

Má cenu si toto výročí připomínat ještě dnes? Mladí lidé nemají k tradici 28. října žádný vztah, dost často se narodili až po rozpadu Československa a z „mužů 28. října“ jim tak něco říká asi už jen Masaryk. V současné době 28. říjen zneužívají domácí neonacisté k propagaci svých xenofobních a rasistických představ s poukazem na to, že jsou jediní „vlastenci“, kterým toto výročí není lhostejné. Stejní vlastenci pak dokážou oslavovat narozeniny likvidátora předválečného Československa Adolfa Hitlera. Už proto je dobré, že jsme se tu dnes sešli. Nechceme, aby si veřejnost myslela, že k tradicím 28. října se hlásí jen skupiny extremistů.

Otázkou je, zda dnes máme morální právo hlásit se k ideám vzniku Československa, v době, kdy se jeho pohrobek jménem Česká republika velmi nebezpečně od Masarykových představ o demokracii vzdálil. Podvody, únavné hašteření vůdců politických stran, doslova šílené zadlužování budoucích generací, samolibost, preference kultury spotřeby a nedostatek pokory způsobují těžký morální rozvrat společnosti ne nepodobný stavu, který u nás nastal za tzv. druhé republiky po Mnichovu v roce 1938. Tehdy jsme se mohli částečně utěšovat, že jsme oběti událostí, které nejsme schopni ovlivnit, a že za to mohou „ti druzí“. Dnes je to mnohem horší, protože si za všechny problémy můžeme jenom a jenom my sami.

A proto 28. říjen 1918, kdy se Masarykovi a jeho druhům podařilo ze zdánlivě bezvýchodné situace najít východisko v podobě životaschopného státu nechť je jednadevadesát let poté morální výzvou k nápravě námi zbabraných věcí.













28. říjen morální výzvou k nápravě